Přestože se GUNS N´ ROSES se svým ambiciózním projektem „Use Your Illusion“ odhodlali dobývat jimi dosud neprozkoumaná hudební teritoria, dotáhli vše do zdárného konce, a to i přes všechny rozpory, které mezi členy v průběhu celé realizace začaly vyvstávat. Obě alba se nakonec stala jedním z posledních synonymů pro velikou rockovou událost, protože, jak známo, na počátku devadesátých let minulého století se o slovo začala hlásit neokoukaná, mladší generace alternativněji laděných rockových spolků, jejichž (v mnoha případech pokrytecká) filosofie se řídila zcela odlišným krédem, než tomu bylo u kapel jako GUNS N´ ROSES, MÖTLEY CRÜE a další. Tedy být „slavnej, neodolatelnej“ a celkově prostě frajer za vodou (to ostatně k rockové hudbě vždy tak nějak patřilo), což už ty nové kapely (jak ostatně sami tvrdily) nebralo. Zpět k tématu.

Již v průběhu nahrávání se ukázalo, že ne každý člen GUNS N´ ROSES se ztotožňoval s neskromnou ideou Axla Roseho definitivně vytvořit band, jehož živé produkce se stanou tím nejbombastičtějším koncertním spektáklem od časů legendárního vystoupení QUEEN ve Wembley (ostatně Růže se nakonec staly hlavním lákadlem tryzny za Mercuryho na tom samém místě v roce 1992), proběhnuvšího v rámci turné k albu „A Kind Of Magic“. Největším nespokojencem byl právě Izzy Stradlin, který sice znovu patřil k pilnějším skladatelům, ale na další dění u GUNS N´ ROSES si díky manýrům některých svých kolegů raději nechal zajít chuť. Proto ještě na podzim roku 1991 z kapely odešel, aby si založil vlastní a podstatně střídmější klubový projekt JU-JU HOUNDS, kde mohl v ústraní opěvovat své velké vzory z ROLLING STONES (Izzyho první sólovka vyšla v průběhu roku 1993 a sklidila vesměs pozitivní reference). Jeho náhradou na postu kytaristy se stal Gilby Clarke, který se záhy koncertně osvědčil, ale nikdy neměl v kapele šanci ukázat víc, než jen rutinní práci na Stradlinových partech, neboť po velkolepých turné k „Use Your Illusion“ se Růže díky neustálým manévrům a podivuhodným náladám svého šéfa staly na dlouhá léta mrtvou kapelou. Tak tedy znovu zpět na začátek k samotné nahrávce.

Stejně jako tomu bylo u „jedničky“, i zde GUNS N´ ROSES namíchali výsostně pestrý rock´n´rollový koktejl, který pojímal široké spektrum skladeb. I zde byly vrstvené songy s pestrými aranžemi a gradací muzikálových eposů („Estranged“), kde se vedle vůdce dostával nejvíce do popředí oblíbený Slash, ale také nováček za hradbou kláves – Dizzy Reed, jehož služeb bylo právě v těchto momentech využíváno nebývale často. Slash měl jako bravurně sólující hráč a příznivec rozmáchlých bluesových kompozic konečně hodně prostoru své umění naplno ukázat, a to právě zde, v místech kde mu Dizzyho klávesy vydláždily prostor. Nechyběla rovněž povinná předělávka - tentokrát šlo o klasiku od Boba Dylana „Knockin´ On Heaven´s Door“. Ta se v podání GUNS N´ ROSES stala snad ještě notoričtější odrhovačkou (díky tomu jí také raději přeskakuji), než samotný originál. Stranou zde nezůstaly ani pověstné balady. Povedla se zejména „Yesterday“, song ve stylu jižanských tradic s opravdu povedenou výstavbou a zpěvovou linkou, ve které Axl Rose předvedl jeden ze svých nejlepších výkonů. Dále samozřejmě něžná „So Fine“, ale i alternativní verze hitovky z prvního dějství „Don´t Cry“, kde Axlovi hlasově vypomáhal dnes již bohužel zesnulý zpěvák BLIND MELON Shannon Hoon.

Pověstná želízka v ohni však vidím na jiných místech. Hned úvodní píseň „Civil War“, která svou bohatou instrumentací a Axlovým pohvizdováním jakoby symbolizovala uvolněnost a pozitivní náladu celého nosiče, patří do zlatého fondu rockové hudby počátku devadesátých let. Její autorství náleží celé kapele a vznik se datoval ještě ke sklonku předchozí dekády. Nejlepší song však znovu dodal Izzy Stradlin. Jím odzpívaná „14 Years“ je prostě nádherná streetrocková pohádka protkaná barovým piánem se vší romantikou samoty, nepochopení a ničím nezakalených postojů buřičského mládí. Povedly se i vrstevnaté kytarové šlehy „Pretty Tied Up“ (Stradlin) a „Locomotive“ (Slash/Rose). První jmenovaná uchvátí výrazným refrénem, druhá téměř undergroundovou ubreptaností a metalovými riffy. Již výše zmiňovaný gargantuovský klenot „Estranged“ je dodnes zřejmě jedním z nejdůležitějších momentů Slashovy kariéry a „You Could Be Mine“ byla prostě strhující rockovou písní, na jejímž moderním groovu a kytarových laufech nic nezměnila ani skutečnost, že se brzy stala ústřední skladbou hollywoodského akčního trháku TERMINATOR 2 s Arnoldem Schwarzeneggerem v hlavní úloze. Ten se v jejím případě podílel i natáčení zajímavého videa.

Po realizaci nekonečných turné na podporu „Iluzí“ kapela nahrála ještě symbolické album předělávek „The Spaghetti Incident?“ a na dlouhou dobu zmizela ze scény. V průběhu celých následujících sedmnácti let se však vynořovaly zaručené zprávy o návratu, o změnách v sestavě, o nových písních, ale také o připravovaných turné, které byly následně dementovány a různě upřesňovány. Přestože byla tato hra na schovávanou s fanoušky ukončena loni na podzim a kapele se podařilo jak odehrát nějaká vystoupení (již před lety), tak vydat dlouho slibovaný materiál „Chinese Democracy“, musím říct, že k legendárnosti této party právě z období „Iluzí“ se jejich nové aktivity neměly šanci ani trochu přiblížit. Svět, a zvlášť ten hudební, se prostě pohnul. Obě alba „Use Your Illusion“ tak zřejmě navždy zůstanou jednou z opravdu posledních velkých rockových událostí, reprezentujících jeho klasické pojetí v nejčistší možné míře (tedy model vycházející z 60/70´s).